Jsme opravdu šťastní, že jsme po nepříjemných zkušenostech ve státním školství i na jiné soukromé škole našli Edisonu.
Můj syn přišel s naprosto sraženým sebevědomím a zlomenou psychikou kvůli špatným zážitkům. V Edisoně se však krásně zotavil, nabral sílu a doslova rozkvetl, řekla bych. :-) Je tam totiž prostředí, ve kterém je cítit, že děti jsou vnímány jako plnohodnotné a svéprávné bytosti.
Průvodci děti opravdu provázejí a vedou. Děti vědí, že mohou dosáhnout tam, kam sahá jejich vnitřní síla, a ještě dál, protože díky tomuto přístupu může jejich síla růst.
Škola má být přesně taková – průvodcovská: „Ukážeme ti, co všechno můžeš objevit, kde to najdeš a jak na to. Poradíme ti a pomůžeme. Když si ale něco domluvíme, budeme dbát na to, abychom to společně dodrželi.“ U dětí se tak buduje odpovědnost za vlastní slova a dohody.
Edisona není diktátor, který říká: „Bude to tak a tak, protože jsme to řekli,“ jak tomu bohužel na mnoha školách stále je. Díky vřelému a otevřenému prostředí může dítě růst a rozvíjet se. Má pevné kořeny a bezpečné zázemí, ale zároveň také prostor k diskusi.
Edisona není žádná „ezo“ škola plná pouze sluníčkového pozitivna, které dítě nepřipraví na okolní svět. Je to prostředí, kde každý ví, co má dělat, a kde jsou jasně nastavený řád i pravidla. Učí se podle osnov Ministerstva školství, takže děti nepřicházejí o nic, co by si měly ze základní školy odnést. Škola má také akreditaci.
Hodnocení je slovní a na druhém stupni také vyjádřené v procentech, což je skvělé. Je to konkrétní ukazatel toho, kolik toho děti z daného předmětu vědí. Jako rodič tak vím, kolik můžeme doplnit do sta procent, nebo jestli nám osmdesát procent stačí. :-)
Průvodci jsou vzdělaní, lidští, vřelí a srdeční. Své znalosti si dále rozšiřují o nové poznatky v oblasti školství a pokračují ve vlastním vzdělávání.
V Edisoně mají děti rádi, záleží jim na nich a všechno, co dělají, dělají pro ně.
Jsem máma, která má se svým synem za sebou dvě základní školy a tři zkušební pobyty na dalších základních školách, takže si myslím, že mám s čím srovnávat. V Edisoně vím, že se nebojí podat pomocnou ruku zlomené dětské duši. Pomohou i tam, kde to jiní předem vzdali, protože věděli, že to bude trochu fuška.
Těším se na další školní rok, na novou budovu i na to, že do Edisony nastoupí také můj prostřední syn. A vím, že i ten nejmladší, který zatím ještě nosí plínky, bude jednou Edisoňáček.
Jsem opravdu vděčná, že se naše cesty protnuly a že moje děti mají báječnou školu.
