„Přeji vám krásný den.“ - takhle mi v bistru odpověděli na pozdrav. A ruku na srdce, kde vám dneska takhle odpoví. Pokud vůbec odpoví. Pozdravy mám rád, zvláště ty slušné – a pak se objevila druhá slečna z podniku a hned mi taky popřála „Krásný den!“
Na Vysočany až něco jako z jiného světa – žiji zde skoro padesát let a něco podobného je stále pro mě novinkou. Vysočany se však mění a mění se i lidé v nich, stejně jako se mění možnost posedět zde a vychutnat si něco dobrého.
Bistro navštěvuji sice nepravidelně, ale zcela nepolíbený jím už nejsem. Cokoli jsme si dal, mi vždycky chutnalo a musel jsem obdivovat, že výrobky nejsou takové ty koláče a buchty, které znáte z jiných provozoven, co viděly náplně ze zpožděného rychlíku, přičemž dovnitř vůbec nenastoupily, a připomínají více než chutný kousek pokus šíleného cukráře, který se snažil buchtě dát život spojením dávno prošlého zboží a vysoké teploty pečení.
Zde v bistru je situace jiná. Do čeho jsem kousl, něco v sobě mělo, a ne málo. A nemyslím tím pouze, že v sobě mělo poetiku odpočinkového prostředí vybudovaného v lůně kdysi velké a prašné tovární čtvrti, kterou jsem znal – že v sobě mělo klid a pohodu, která na mě z prostředí dýchla, až mi vlály vlasy. Ale mělo v sobě i suroviny, které dle názvu v sobě výrobky mít měly, a borůvka proto byla borůvkou, vanilka vanilkou, špenát špenátem (ne dohromady, nejsem prase), a máte pocit, že kdo pekl, věděl, co dělá, a že má talent.
Osobně si myslím, že recenze nemají až takovou váhu, dokud sami cokoli recenzovaného nevyzkoušíte. Recenzi může psát týpek, co má špatný den nebo je zvyklý na něco jiného, a zbytečně pohřbí snahu někoho jiného. Takže recenze by se měly omezit pouze na jedinou informaci, a to zdali do podniku jít, nebo od něj utíkat a cestou odhodit prázdný kanystr. Tady návštěvu vřele doporučuji. Třeba zatím jenom na čumendu pro ten „Krásný den“, který vám popřejí – ale neochutnat by byla škoda. „Krásný den všem.“
